Sophia Hirsch

Sophie, mein Henkersmädel,
komm, küsse mir den Schädel!
(Christian Morgenstern)

Sophie Hirsch je důkazem toho, že klasická malba a grafika ještě nezemřela. Sama se odvolává na citát, že: „I kdyby malířství mrtvé bylo, tak pohřební hostina je nesmírně bohatá a opulentní“. Dílo Sophie Hirsch se vyznačuje obrovskou mírou narativity, její obrazy jakoby vyvstávají z průsečíků působení děl Pietera Brueghela mladšího zvaného „pekelný“ a dojmů z básně německého expresionistického básníka Jakoba van Hoddise Weltende (Světaskon či Světazmar), jež začíná takto: „Dem Bürger fliegt vom spitzen Kopf der Hut/In alten Lüften hallt es wie Geschrei/Dachdecker stürzen ab und gehn entzwei/ Und an den Küsten-liest man-steigt die Flut.“ (Měšťáku z hlavy klobouk slít/ovzduší křikem, nářkem zní/pokrývači se řítí vedví polceni/ a příliv prý chce břehy zaplavit.) Malířský prostor v obrazech Sophie Hirsch je zaplněn podivuhodnými zlostí naplněnými zvířaty jakoby uprchlými z bestiářů středověkých mnichů otrávených paličkovicí nachovou (Claviceps purpurea) a zkroucených lidských bytostí bloudících touto krajinou a snažících se neúspěšně o vyhnutí se těmto požíračům lidskosti. Sophie Hirsch tak vytváří svůj vlastní specifický svět, kde se křivolaké ulice perou s postupujícím barevně deštivým pralesem za rámusu tympánů, kdy každým úderem paličky vedeným neomylným pohybem ruky demiurga-umělce vychlístne bohatý plivanec barevné hmoty, který infikuje bílé plátno, čímž jsou inscenovány tyto fantastické výjevy vzniklé při erupcích přebohaté umělecké imaginace malířky Sophie Hirsch.