Přijměte srdečné pozvání na výstavu / Please accept our cordial invitation to the exhibition.

PŮST - MARTIN MAINER
kurátor: Richard Adam

  • 15. 3. - 27. 4. 2018
  • vernisáž / opening - 15. 3. 2018, 19:00
  • facebook event
  • Balbínova 26, Prague 2
 

 

 

Půst.
Obrazy vzniklé od září 2016 do února/března 2018.

Celá série se současným názvem Půst, série palet, byla odstartována, jako poslední dobou tak často a vše, „náhodně“, taky jak jinak, že, vše se děje náhodně. Inspirovala mě k ní, jako posledních deset let ke všemu možnému i nemožnému, malířskému i nemalířskému, moje žena, za vším hledej ženu, za životem určitě. Kam nemůže čert, nastrčí, však víte, někdy prst, někdy ženu. Nina, žena má, mně v září šestnáct donesla ze školy palety na spálení, že už je nikdo z adeptů malířství nechce používat. Tři jsem opravdu spálil, ale pak mi jich bylo líto, takové krásné sololity, třeba je na něco použiju, jsem si řekl, a taky že jo.

Rozhodil jsem palety na zemi a kochal se krásou té naprosté a čisté abstrakce, abstrakce tak automatické, jak jen to slovo vyjadřuje – něco, co ego neřídí, mysl nedělá, a jen a jen „náhoda“ ustanoví v existenci. Koukám na ně, a vidím, že každá je obraz. Stačí jen rám, a je to, jsem si řekl, a na zemi jsem je začal, jen tak ze srandy, skládat přes sebe a pod sebe a vedle sebe. Už od prvního skládání jsem byl jat tou jejich bezprostředností a cítil, že by to mohlo něco „být“.

Už první skládačka na plátně, ještě nepřilepená, se stávala něčím, co jsem dobře tušil, že nebude jen tak sranda na pár chvil, a taky se tak stalo. Hra s lepením palet zdárně pokračovala, rozjela se série, která mě vleče už rok a půl. Překrývání jednotlivých obrazů mě fascinovalo, provokovalo, bral jsem je jako střípky paměti, ostatně o paměti a jednotlivých příbězích je celý Půst v knize i v obrazech.

Zlaté rámy dávaly náhodným flekům celistvost, obrazovost, prostor, veselost; vtip doufám podtrhuje také až komiksové zjednodušení, stereotypnost namalovaných rámů, inspirovaných mými rámy z devadesátých let i rámy mých studentů, i mantrou Neem Károli Báby, jeho slavným „ram-ram-ram“, a třeba i samotným Rámou, kdo ví, možná i Karlem Zemanem a nádherou jeho Vynálezu zkázy, který v mém dětství každý Štědrý den běžel dopoledne v televizi, a který mě děsil i přitahoval zároveň, nebo kreslenými vtipy v Dikobrazu, třeba Kerles, nebo Jiránek. Zkusil jsem také nalepit i oválné malířské palety, jeden dva obrazy vznikly, ale jak dáš rám na takovou paletu, není to ono. Palety se mně pod rukama měnily v jakési možná vodní bytosti, s očima, ožívaly, trochu až děsily.

U všech obrazů mi jde o malý prostor, nepotřebuji nekonečno, stačí mi deset centimetrů iluzivního prostoru, a jsem překvapen, zírám, a z toho malého prostůrku pak cítím a vnímám prostor velký, nekonečný. Každá zarámovaná paleta je obraz, je svým vlastním prostorem, některých jsem se jemně dotkl, některé jsem nechal tak, jak se staly a jsou, a některé jsem znovu namaloval, dá-li se kupení fleků vůbec tak vznosně nazvat. Život jim dává až nakupení. Všechny obrazy mají své jméno, a vždy jsem k němu dříve či později při práci došel. Mám rád pojmenování obrazů, a také mě často uvědomění si jména obrazu při práci vede, pomáhá a je opakováno jako mantra po celou dobu jeho vytváření. Samozřejmě by také – a s klidem – mohly být beze jména, obrazy klidně beze jména si žijí a být mohou, málokdo je oslovuje, spíše naopak, jsme jimi oslovováni, dá-li se to tak říct, a v to doufá také každý malíř, že jeho obrazy osloví beze slov, za slovy, a klidně beze jména, svého diváka.

Text: Martin Mainer