SoftBorders

Skupinová výstava Soft Borders představuje setkání čtyř uměleckých přístupů, které spojuje soustředěná práce s materiálem a dlouhodobým až meditativním procesem tvorby. Karíma Al-Mukhtarová, Matěj Hrbek, Martin Pondělíček a Barbora Vovsová patří ke generaci umělců, kteří absolvovali Akademii výtvarných umění v Praze v letech 2017–2021. Přestože každý z nich pracuje s odlišným médiem a tématem, jejich práce spojuje citlivost k materiálním procesům a důraz na pomalost, opakování a soustředěnou manuální práci.
Název výstavy odkazuje k hranicím, které nejsou pevné ani definitivní. V prezentovaných dílech se vztahy mezi přírodním a kulturním, organickým a umělým či osobním a kolektivním ukazují jako proměnlivé a propustné. Materiál zde není pouze prostředkem vyjádření, ale aktivním partnerem v procesu tvorby. Formuje podobu díla stejně jako gesto autora. V duchu myšlení Karen Barad lze tyto práce chápat jako situace, v nichž se významy rodí ze vztahů mezi těly, materiály a procesy. Umělecká práce se tak stává místem setkání, kde se postupně formují nové struktury a kde se hranice neustále posouvají, měknou a znovu vznikají.
Matěj Hrbek ve své tvorbě pracuje především s kresbou, jejíž zdánlivá jednoduchost a bezprostřednost jsou výsledkem dlouhodobého hledání redukovaného vizuálního jazyka. Jak upozorňuje historik umění Adam Hnojil, tato zdánlivá naivita není stylizací, ale spíše cíleným zbavením se manýry a návratem k elementární obrazové logice kresby. Hrbkovy práce oscilují mezi efemérností kresby a charakterem relikvie – jako by šlo o fragmenty obrazového systému připomínajícího staré iluminace či alchymistické ilustrace. Motivy skrytých řádů a cykličnosti autor zároveň narušuje jemným, někdy až absurdním humorem.
Martin Pondělíček ve své tvorbě pracuje především s textilními technikami, které vyžadují dlouhodobou, soustředěnou a repetitivní práci. V poslední době se intenzivně věnuje vyšívání, jež nevytváří vlastní strukturu, ale opakovaně jí prochází a postupně ji proměňuje. Ve svých materiálových volbách navazuje na hydrofeministickou tezi teoretičky Astridy Neimanis “We are all bodies of water.” Pracuje například se skleněnými perličkami vzniklými z písku mořských sedimentů, perletí dovezenou v minulém století z Indického oceánu nebo kapřími šupinami, z nichž vytváří vlastní flitry. Tyto materiály propojuje v jakési „vodní pouto“, v němž se setkávají různé časové i geografické vrstvy. Ústředním motivem jeho prací jsou ruce a jejich gesta, která se objevují v podobě drobných haptických tapisérií a odkazují k doteku jako základnímu způsobu poznávání světa.
Barbora Vovsová ve své tvorbě zkoumá struktury hmoty, růstu a architektury, které se pohybují na pomezí přírodního a geometrického řádu. Její sochařské práce často vznikají skládáním drobných modulárních prvků do komplexních forem připomínajících krystalické útvary, organické struktury nebo imaginární architektury. Pracuje s materiály jako vosk, dřevo či beton, přičemž betonové odlitky mikrostruktur někdy získávají téměř fosilní charakter. Jak ve svém textu upozorňuje kurátorka Iva Mladičová, autorčiny práce vycházejí z pozorování procesů růstu a vrstvení hmoty, v nichž se propojuje geometrická stavebnost s organickou dynamikou přírodních forem.
Karíma Al-Mukhtarová představuje část svého uměleckého výzkumu Sweet & Sour, který zkoumá rajče jako botanický i kulturní fenomén. Autorka vychází z osobní zkušenosti i z kontextu irácké kulturní paměti, kde rajče představuje nejen důležitou zemědělskou plodinu, ale také symbol kontinuity v období válek a politických zlomů. Na výstavě představí první částí cyklu, která tematizuje kolonizační kořist a historické přesuny plodin. Paralelně vystavuje sérii autoportrétů, jež zhmotňují její vlastní hledání a proces experimentálního šlechtění symbolického česko-iráckého rajčete. Šlechtění zde není pouze biologickým aktem, ale metodou přemýšlení o identitě, hybriditě a kulturním přenosu. Další práce se soustředí na samotný proces růstu – na proměnu, která probíhá neustále, i když ji často nevnímáme.
Vystavené práce propojuje nejen důraz na materiál a proces, ale také způsob uvažování o světě jako o systému vztahů, které nejsou stabilní ani definitivní. Soft Borders tak otevírá prostor pro vnímání hranic nikoli jako pevně daných linií, ale jako proměnlivých zón, kde se významy neustále utvářejí, posouvají a znovu vyjednávají.

KAM