Kryštof Strejc / Vedle tebe
Petra Mazáčová

Kryštof Strejc již ve světě současného umění nepatří mezi úplné nováčky, jejichž neznámé jméno a čerstvá, neokoukaná tvorba zazáří znenadání silně a jasně jako supernova hned v několika galeriích současně. I on touto zkušeností před časem, coby čerstvý absolvent ateliéru malby na pražské UMPRUM, prošel. Také jeho jméno zazářilo nejen doma, ale i v zahraničí. Stejně jako jeho nepřehlédnutelná velkoformátová plátna, definovaná hlavně svěží barevností a neotřelými figurálními kompozicemi, v nichž jako by se zvířecí a lidské figury musely samy vypořádat s nedostatkem místa. Po práci na velkolepých sériích se zvířecí tematikou však pocítil potřebu dostat do obrazů opět subjektivní narativní linku.

Zdá se, že s novým cyklem přichází do práce Kryštofa Strejce zklidnění a změna pohledu na svět kolem sebe. Obojí přichází s věkem a zkušenostmi a bylo by s podivem, kdyby tato transformace u vnímavého a inteligentního autora nenastala. Třicítka se u mnohých z nás stává magickou hranicí, jejíž překročení je v dnešní době adorování vlastní výjimečnosti a touhy po dosažení absolutního individuálního štěstí do jisté míry iniciačním rituálem, v němž mnoho z nás reviduje svůj dosavadní život a mění názor na to, co jej činí naplněným. Dalo by se říci, že hledáme smysl života – někdo v práci, jiný v rodině, vztahu s nejbližšími či v hlubokém poslání. Začínáme si uvědomovat, že nám běží čas rychleji, než když jsme byli dětmi. A podle všeho to ví také Kryštof. „Když se na všechny ty obrazy podívám dohromady, je to pro mě série o intimitě, o blízkosti, o rodičovství, o paměti. Ale taky o tom, jak rychle utíká čas a jak snadno nám ty nejdůležitější momenty proklouznou mezi prsty. Malováním se snažím ty chvíle uchopit, zastavit je a dát jim tvar, aby nezmizely.“

Intimita není u Kryštofa Strejce žádnou novinkou, nezřídka nám dával nahlédnout do svých myšlenek či životních epizod. Současná intimita je ale jiná. Je citlivější. Výraznou barevnost nahradil tlumený kolorit, v němž převládají chladné odstíny. Hlavně modrá, barva zklidnění, důvěry a stability. Aktuální tvorba se vyznačuje klasičtějšími formami, které odrážejí nejen obdiv k Henrimu Matissovi, ale i vlivy dalších významných osobností – od francouzského fauvismu až po neoexpresionistické směry konce 70. let. Obrazová kompozice aranžovaných osob – ať už jednotlivců či skupin – evokuje princip vteřinového fotografického záznamu. Jeho cílem však není vytvořit záznam vizuální, ale vzpomínkový, což potvrzuje i sám autor: „Nové obrazy vznikly z potřeby zastavit čas, aspoň na chvíli. Občas mám pocit, že dny a okamžiky mizí příliš rychle, někdy je prožiju a hned zapomenu. Malování je pro mě způsob, jak se do těch chvil vrátit, jak si je podržet a znovu si je prožít. Jeden člověk píše, druhý stojí vedle, jen tak, tiše, a přesto je to podstatná přítomnost. Intimita, která je tichá, skoro neviditelná, ale o to silnější.“

A silnější se koneckonců zdá i nový vítr, který se opírá do plachet Kryštofovy tvorby. Nehýří barvami, nekřičí svou monumentalitou, ani nepředává bezstarostné „cool vibes“, přesto může být v lecčems zajímavější. Na každý pád je živá – nebo možná spíše odžitá. Vypadá, že koření mnohem hlouběji. V té hloubce můžeme z Kryštofa Strejce spatřit podstatně víc, než dosud.